VHS videokazety
VHS (Video Home System) je klasický formát videokazet od společnosti JVC, poprvé představený v roce 1976. Stal se v 80. a 90. letech nejrozšířenějším domácím systémem pro nahrávání a přehrávání videa - používal se jak pro nahrávání televizních pořadů, tak pro domácí záznamy z kamer a půjčované filmy.
Kolik hodin se vejde na VHS kazetu?
Nejprodávanější byly VHS videokazety o délce 240 minut, tedy 4 hodiny záznamu ve standardním režimu SP. Při použití režimu LP se páska posouvá poloviční rychlostí a záznam na stejné kazetě naroste na 8 hodin, v režimu EP (někdy označovaném i jako SLP) se rychlost sníží na třetinu a záznam na kazetě dosáhne až 12 hodin. Pomalejší režimy ale znamenají užší záznamové stopy a nižší kvalitu obrazu - nejlepší kvalitu z běžných režimů nabízí vždy SP.
Jak funguje nahrávání na VHS videokazetu
Obraz je v systému VHS nahráván na pásku do šikmých stop dvěma videohlavami umístěnými na rotujícím bubnu, okolo kterého je páska ovinuta na více než polovině obvodu. Pro režimy LP a EP přibyly u tzv. čtyřhlavých videorekordérů další dvě hlavy, které zapisují do užších stop.
Zvuk byl u VHS zpočátku nahráván pouze monofonně do podélné stopy, v kvalitě horší než na běžné audiokazetě. Později se na trh dostaly tzv. šestihlavé videorekordéry, které pomocí dalších dvou hlav na rotujícím bubnu nahrávaly kvalitnější stereofonní zvuk (tzv. HiFi VHS) blížící se kvalitě CD.
Šířka přenášeného obrazového pásma u klasického VHS byla okolo 3 MHz, což náročnějším uživatelům nepostačovalo. Proto byl v roce 1987 uveden na trh systém S-VHS s vyšším horizontálním rozlišením jasové složky, blížícím se kvalitě analogového televizního vysílání.
Rozměry VHS videokazety jsou přibližně 188 × 104 × 25 mm, magnetická páska je široká asi 12,7 mm (1/2 palce). Šířka obrazové stopy je okolo 49 µm, zvukové stopy 1 mm (mono) nebo 2 × 0,3 mm (stereo), šířka synchronizační stopy 0,75 mm. Rozkmit jasové informace se udává 3,8-4,8 MHz, barevná informace okolo 627 kHz, horizontální rozlišení přibližně 220 řádků.
Plnoformátové VHS a S-VHS videokamery jsou dnes už poměrně vzácné - jejich prodej skončil zhruba okolo roku 2000 (poslední nové VHS videorekordéry se přestaly vyrábět v Japonsku v roce 2016). Kompaktnější varianty VHS-C a S-VHS-C ale měly jiný osud a v domácnostech amatérských kameramanů dodnes slouží ve velkém počtu.
Videokazeta VHS-C a S-VHS-C
VHS-C a S-VHS-C jsou zmenšenou verzí (přibližně 92 × 58 × 20 mm) klasické VHS videokazety, určenou především pro domácí videokamery. Společnost JVC ji představila v roce 1982 - používá stejný typ pásky a princip záznamu jako VHS, takže je díky mechanickému adaptéru zpětně kompatibilní s běžným VHS videorekordérem.
Délka záznamu na VHS-C kazetě závisí na konkrétním typu kazety a použitém režimu - běžná kazeta nabízí přibližně 20-30 minut v režimu SP, u režimu LP/EP se tato doba zhruba zdvojnásobí až ztrojnásobí (tedy orientačně 40-90 minut), opět za cenu nižší kvality obrazu.
Stejně jako klasické VHS přišlo i kvalitnější S-VHS s kompaktní verzí S-VHS-C - s vyšším rozlišením, širším spektrem barev a stejnou zpětnou kompatibilitou pomocí adaptéru.
Mezi analogová média pro záznam videa patřily ještě osmimilimetrové pásky Video8, Hi8 a 8mm, hlavní tehdejší konkurence půlpalcového formátu VHS. Skupina firem vedená společností Sony přišla s osmimilimetrovou videopáskou v roce 1985, o čtyři roky později, v roce 1989, následoval nadsystém Hi8 s vyšším rozlišením, obdoba vyššího systému S-VHS-C. Osmimilimetrové kazety se díky menším rozměrům kamer i pásků dostaly do podobně širokého používání jako kompaktní VHS formáty. Pozdější digitální systém Digital8 (D8) dokázal přehrávat i starší analogové kazety Video8/Hi8, dnes už ale i tato technika z trhu pomalu mizí.
Válka formátů: VHS vs. Betamax
VHS nebyl jediným formátem videokazet na trhu - Sony v roce 1975 přišla s konkurenčním formátem Betamax, který měl technicky o něco lepší obraz, ale menší kapacitu záznamu a dražší kazety i přehrávače. Rozhodující pro vítězství VHS byla hlavně ochota JVC licencovat formát dalším výrobcům (Panasonic, Sharp, Hitachi a další) a delší doba záznamu, kterou si žádaly zejména videopůjčovny s celovečerními filmy. Na začátku 80. let tak VHS formát v domácnostech drtivě převládl a Betamax postupně zcela zmizel z trhu, i když se profesionální varianty formátu u Sony používaly ještě o několik desetiletí déle.
